duben 2011
25.4.2011, o Velikonočním pondělí
řekne, že děkuje, ale že na sadu už nevisí ani jablíčko a tudíž že už nás nepotřebuje...
Jinak jsme tedy úspěšně prošli přes další varianty: Granny Smith, Envy, Fuji, Breuburn, Pink Lady. Já znovu spadla ze žebříku, tentokrát sice s prázdným bagem, ale za to nahlavu, haha, ještě že je zvyklá...
. Mezitím jsme se snažili neomezit se jen na vstávání, trhání, návrat, vaření a šup do postele. Zajeli jsme si nakonec teda na kajaky na Abel Tasman. Předpověď zněla velmi slibně – 3 dny bez mráčku, možná 3.den se trochu odpoledne začne kabonit. V práci nám řekli, že víkend bude volnej, tak jsme poprosili o volno i v pátek, zamluvili kajaky z Marahau a frrr na to. V pátek bylo krásně, i když podzim už cítit ve vzduchu byl. Projížděli jsme se skoro úplně sami kolem pobřeží národního parku Abel Tasman a ostrůvků Fisherman a Adele
Islands, potkali pár líných lachtanů a viděli kolem kajaku kormidlovat tučňáka modrého. Všude kolem nás plno plážiček se zlatým pískem a kolem tyrkysově zbarvená voda...První den jsme zakotvili v Anchorage Bay, postavili stan a vydali se dobýt Cleopatras Pools, což bylo cca 2,5hod po proudu řeky. No, nebylo to tam špatný, ale zase tak nás to nenadchlo. Víc se nám líbily výhledy po cestě. Pláž se mezitím rozšířila odlivem a my tudíž mohli prozkoumat její pobřeží pohodlněji bez brodění se po pás. Přilákala nás jedna malá jeskyň, nebo spíš menší díra ve skále. Wajťák (náš Kivák z ubytka) nám na mapě vyznačil různá místa, která jsme se měli vydat prozkoumat. Měly tu být svítící larvy smutnice. Tak jsem se s Martinem v závěsu neohroženě vydala do tmy. V tom se ale ozvalo výstražné:
„ VRRRRRRRRRRRR!!!“ S řevem vystřelíme oba zpět na denní světlo – co to proboha bylo??? Frajeři jsme nechali ve stanu čelovku a teď nevíme, co to na nás takhle vyjelo? U vchodu do jeskyně si všimneme, že je malá díra, tak tam Martin posvítí telefonem a hle! Tučňák modrý!!! Kdyby se to pako neprozradilo, vůbec bychom o něm nevěděli! Teď se chudák tiskne strachem ke stěně, aby byl co nejneviditelnější, tak radši zmizíme. V noci je nám pekelná zima, teda hlavně zrána. No a bohužel, opět musíme nadávat na kivimeteorology, protože celou sobotu je hnusně, odpoledne dokonce prší, fouká a tvoří se vlny, takže nám samozřejmě našplouchá do kajaku a od tý doby až do neděle při vracení lodi jsme kompletně mokrý..
. No, člověk si asi nesmí všechno moc růžově malovat, ale dovedu si představit Abela mnohem líp, kdyby bylo počasí pěkný. V sobotu projíždíme navzdory nepříjemnému mokru všechna doporučená zákoutí. Plavíme se proti proudu řeky Freshwater až za zavěšený most pěšího treku. Podle Wajťákových rad mlátíme šutrem do skály. Měli by připlavat tlustí úhoři zachytící signál díky schopnosti echolokace, leč asi prostě nemáme štěstí, nebo úhoři v pátek moc chlastali, a tak se na nás vykašlali. Zato z mraků se vlezlý deštík na nás vyloženě třese, a tak se omezíme už jen na přeplavání k Tonga Quarry kempu, který na nás hned po vylodění sešle masochtivé
sandflies, a kde co nejdřív postavíme stan a celí mokří a promrzlí zalezeme do spacáku a v 15:30 usneme, jak když nás do vody hodí s náladou na bodu mrazu. Šedivý naducaný mraky hrozí prasknutím i celou neděli, ale naštěstí nás ušetří. Rozhodneme se, že teda nepopádlujem až k severní hranici pro kajakáře, ale vydáme se k Tonga Islandu, kde, podle mapy, mají být malá lachtaňátka. A taky že jo!!! Zdržíme se dobrou hodinu, hned první lachtaňátko nám skočí na kajak a kouká, co jako my na to, pak se spolu s početnými kamarády (je jich tam dobrých 20-30) přetahují o pozornost svými akrobatickými kousky, podplaváváním kajaku, lepěním se na něj zespoda, dorážením na pádlo, no prostě sranda!!! Vypadají jako Máničky, jsou prostě k sežrání! Zastavíme se kvůli tomu ještě u jednoho ostrova Pinnacle Island, kde jsou sice taky, ale buď trochu
starší, nebo ne zrovna v náladě, tak se moc nepředvedou. No a pak už jen dopádlovat zpět do Marahau. Po cestě ještě potkáme 2 tučňáky a tereje australského, který má asi nějakej problém, protože se nehne, i když jsme hodně blízko, prostě leží na skále a divně kouká. No, kromě počasí a faktu, že se nakonec šlo v neděli do práce a my tudíž ztratili 2 pracovní dny, to (hlavně díky Máničkám) bylo fajn!
Předevčírem (v sobotu) jsme si Markem a Májou zajeli do Nelsonu na pravé zélandské rugby. Co bychom to byli za cestovatele, kdybychom nezašli, že? Hráli Highlanders z Otaga proti Crusaders Canterburry.
Crusaders, jasní favoriti to projeli 18:26 a my se shodli na tom, že ze hry pravidla opravdu nepochytíme. Nicméně byla sranda, jak se pořád dobrovolně vrhaj do hromady přetahujících se těl, narážejí do sebe hlavama a běhaj ze strany na stranu a občas do toho míče i kopnou, haha...No, stálo mi to za to, procpat se mezi dětma pro podpis od 3 zkrvavených rugbistů, haha...
V neděli jsme s Martinem zašli na trhy do Mapuy, bylo to zajímavý, pár kolotočů, stánky s jídlem, greenstones a jinými šperky, vlnou, oblečením, mýdly, alpacami a oblečením z nich nebo z posumů, keramika, dřevo, atd. občas kýče, ale líbilo se nám to. Potkali jsme tam dokonce učitelku Susann z Christu – chvíli jsme pokecali, dověděli jsme se, že část učitelů je nezaměstnaná, část dělá v Aucklandu, no, jí se nepoštěstilo, takže teď už má 2.měsíc volno...ach jo...
Na Velikonoce jsem upekla spoustu věcí. Od mazance přes párky v listovém těstě po štrůdl, obarvila jsem pár vajíček v cibuli, dokonce jsme s Martinem udělali bramborový salát s řízky. Na to všechno jsem přistoupila s nadějí, že snad přibere aspoň kilo. No, po obědě Martin podotknul, že se cítí jako o Velikonocích doma, přejeden, protože s těžkým žaludkem... Dostala jsem pomlázkou dokonce i od Japonce Masy, kterej si naše tradice velice oblíbil .
No a zítra? Zase do roboty 
...
