květen 2011
26.5. Thames, Coromandel
Zpětně k ukončení jablek:
9.5. po úděsném čekání na umoudření počasí, abychom mohli konečně dotrhat ty protivný červený kulatý...se tak opravdu povedlo. 10.5. jsme se dobalili, vysmejčili baráček, rozloučili se se všemi zúčastněnými a vydali se naposledy do Mapuy na molo, kde jsme 2x byli chytat ryby (divili byste se – úspěšně! Sice malý, ale byly), a tam jsme se sešli na pokec se Sydney a Gregem, našimi milými supervisory z Cromwellu, kteří tu mají zimní sídlo. Po vyřízení posledních záležitostí a nákupu v Richmondu jsme tomuto kraji řekli sbohem a vydali se směrem na Marlborough Sounds.
Městečko Havelock je známé pěstováním slávky jedlé, ale nám se líbil hlavně zdejší přístav plný bílých lodí a plachetnic. Celá oblast byla typická klikatými úzkými cestičkami nahoru a dolů (chudák Roťák) vinoucími se podél moře, zálivů a fjordíků. Jen to počasí se nám moc nevyvedlo a z výhledů na Sounds jsme moc neměli :-( Prošli jsme
si kousek Queen Charlotte Treku, ale Kebule se to dopoledne tak moc činil, že jsme viděli jen obrysy kopců v moři, toť vše. Jo a taky opruzujícího ptáka veku, snažícího se nenápadně vyklovat z trávy pod stolem zbytky naší Horalky...:-)Takže zlomíme hůl nad posledním místem na Jižním ostrově a se zvláštním pocitem, že tu trávíme poslední den ze všech osmi měsíců, se vydáme po Queen Charlotte Road zabookovat v deštivém Pictonu trajektenky do Wellingtonu. Z noci na parkovišti u hlučného přístavu moc nemáme, nevyspalí se probereme do krásného rána – konečně!
Samotnou jízdu trajektem si velmi užijeme, protože je nádherně a navzdory silnému větru strávíme na palubě všechny 3 hodiny a celou dobu se nemůžeme nabažit kocháním krásami Marlborough Sounds a Cook Strait, viděli jsme cca 10 delfínů skákajících za trajektem. Ve
Wellingtonu bohužel strávíme hodinu čekáním na vyproštění zaseklého kamionu, takže nám uteče kus pěknýho dne, ale neva. Začneme vyhlídkou Victorie. Hlavní město je opravdu moc pěkný, na břehu moře s parádní promenádou plnou joggujících Kiváků, prohlídneme si uličky, typický parlamentní Včelín (Bee Hive), dáme si kávičku v sympatickým podniku s dredatýma číšnicema. Další den projdeme kousek treku k Red Rocks (červené vyvřeliny na jižním břehu Wellingtonu), museum Te Papa opravdu stojí za návštěvu a to
víc než na jedno odpoledne. Hlavnímu městu jsme dali den a půl. K večeru vyrazíme do Featherstonu do free kempu v divočině, poryvy větru a déšť nám zas moc spát nedají, takže se ráno povalujem ve spacáku do 9hod. Hm, to jsme neměli dělat. Najednou se totiž odněkud vynoří asi 15 aut, ze kterých začnou do deště skákat děti s rodičema a začnou se štosovat pod velkým stromem. Hm, je víkend, napadne nás, že tu asi mají nějaký kurz přežití, či co a radši mizíme,
páč mezi rodiči asi splýváme, protože jeden vedoucí si nás dokonce splete, když si jde „naší ratolest“ vyzvednout přímo k nám do auta! Pryč odsud :-)
Důvodem, proč jsme sem vyrazili, byly 3 prstýnky ( z Pána Prstenů) na mapě, chtěli jsme najít Roklinku, Isengard a Helmův Žleb. Nicméně po marném hledání povědomých míst z filmu nám došlo, že počítačová technika je mocná a že z opravdového Zélandu bychom
ve filmu poznali možná tak Horu Osudu. Za Lower Hutt jsme se chtěli na odpočívadle pokochat přílivem, ale nebylo nám moc dopřáno, páč se s námi dal do řeči týpek z Anglie, který nezavřel chlebárnu po dobu 2 hodin, kdy jsem musela dát najevo, že se počůrám, tak jsme to utli... Věřte mi, Veruna Dobešová by měla co dělat, aby mu stačila! :-) Dokonce nám nabídl azyl a znal motocykly značky Jawa a dokonce jako mladík i jednu vlastnil!, čímž si Martina opravdu získal, ale my jedeme dál.
Bohužel nám pořád prší, celý den trávíme v autě...:-( Najedeme tunu kilometrů po 45 Surf Highway, ale nevidíme nic ani Mt. Egmont
(Taranaki), kterej se nám prostě zpod mraků neukáže, i když kvůli němu vylezeme na vyhlídku Paritutu v New Plymouthu. V Íčku zjistíme, že to lepší být nemá...:-( Ale nakonec na Surf Highway vidíme 3 surfaře, když na chvíli vysvitne sluníčko...;-). Nicméně lámeme opět nad kivi počasím hůl a vydáváme se ze Shakespearového městečka Stratford na Forgotten World Highway. Ta je opravdu ztracená, vine se cestičkama mezi kopci posetými ovcemi a krávami a prasaty, prostě hotový dobytčí ráj...:-).Whangamomona, nezávislá republika, je vesnička o 5 a ½ obyvatelích, která se rozhodla založit vlastní stát. Dojedeme k Moki Tunnelu a Mt.Damper Falls, 2. největší vodopády na Severním ostrově (74m volný pád). Večer přejedeme do NP Tongariro a zkusíme štěstí na zítřejším výšlapu za Horou Osudu. Večer je nám pekelná zima, no jo, jsme na horách, v autě skoro rampouchy ;-). Druhý den počasí celkem jde. Přejedeme k začátku treku Tongariro Alpine Crossing, sněží, no, ale my se nevzdáme a vyrazíme do pekla. Po cestě to občas nevoní, no, sopky úplně nespí a
občas se line nějaký ten sirovodík někudy ven, ale nevadí. Přejdeme přes Soda Springs a South Crater a vyšplháme se k Red Crateru, kde je trek už spíš vhodný pro mačky a místy i cepín, vítr pekelně fučí, metá nám do obličejů zmrzlý sníh a znemožňuje nám výšlap. No a o výhledu po celou dobu ani nemluvě, mrcha Ngauruhoe(= Hora Osudu) se nechce a nechce dát vyfotit. Nicméně, zázrak se asi stal, protože když se nakonec na vrchol sedla vyškrábeme, sluníčko opravdu mraky
roztrhá a my se přecejen můžem pokochat. Vítr ale fouká tak silný, že není možný pokračovat k Blue a Emerald Lakes, takže se vrátíme radši zpět. No a při sestupu dolů se mraky rozestoupí úplně, ach jo...ale od tý doby až do dneška (26.5.) je krásně. Ráno je v kempu jinovatka, wau...:-) My jsme ale asi padlí na hlavu, protože se rozhodneme jít trek znovu, tentokrát ale z druhý strany. Je totiž od rána krásně, dokonce i teplo a tak dojdeme k jezírkům odsud a jsme spokojení, protože výhledy tedy stojí za tu námahu. Jen mě nějak chytlo koleno a sestup dolů mi činí značné potíže, no, ale zvládli jsme to. Za odměnu si dopřejeme v Taupu kemp, kde si uvaříme steak s pečenýma brambůrkama a zapijem to pivem, mňam :-)
20.5. si projdeme Taupo,
Huka Walls, koukneme na vypouštění přehrady Aratiatia, kde se natáčely scény z Hobita. Zajdeme na burgera, ale jsme z něj zklamaní, v Queenstownu byl stokrát lepší. Musíme si spravit chuť v kavárně s vynikající belgickou waflí...:-). Orakei Korako je termální krajina s všemožnými kouřícími útvary, jezírky, bublajícími bahny, gejzírky. Je ale dost drahý a ne tak pěkný v porovnáním s Wai-o-tapu, který nás teda nadchlo. Vtipný Lady Knox gejzír reagující na
bio mýdlo hodinovým výtryskem, haha...všechno zahaleno sirovodíkovým smrádkem, no, pukavce všude..:-) Nemá cenu to popisovat slovy, prostě koukněte do Fotogalerie. No a pak jsme si taky dopřáli takový extrémek na Kaituna River – sjeli jsme si jí na raftu, grade 5, 7m vodopád Okere, prostě adrenalin :-). Oblast Rotorua stála za to.
Z Rotoruy do Whakatane přejedeme za den kolem krásných jezer Rotoiti a Rotoehu, kde potkáme Kiváka, co zná film Nesnesitelná lehkost bytí od Kundery a doporučí nám termální bazény zadarmo v Kawerau, kde strávíme příjemné 2 hodinky. Whakatane mě překvapí svou zelení ve městě – fakt pěkný. Vyjedeme na vyhlídku a k Lady Wairaka, socha dívky, která stráží místo vlévání se řeky do Pacifiku. Projedem a prohlídnem si Te Puke, město vyhlášené pěstováním kiwi a zamíříme na výšlap Mt.Maunganui (kopeček Manao 252m n.m. s nádherným výhledem na moře a Taurangu.
Ve Waihi městečku žasneme na obrovským Martha zlatým dolem. Obrovská díra odhadem 500m v průměru a pořád se tam těží! Waihi Beach ( a vůbec celá oblast Bay of Plenty) se honosí krásnými dlouhými písečnými plážemi, v létě tu musí být pořádný šrumec! My
se dojdem podívat na skrytou pláž Orokawa, která je člověkem téměř nedotčená. Nějaká bláznivá asi Kiwačka se tam koupe nahatá...! Přejedeme do města Thames, protože se počasí má zkazit a naplánujeme bazén, knihovnu a prostě důležité věci před výletem na Coromandel poloostrov, kam vyrazíme oficiálně zítra. Další příspěvek očekávejte po docestování Zeloše za cca 3 týdny.