únor 2011
24.2.2011 zase Queenstown
Od Invercargillu do Milford Sound
Po zregenerování vyrazíme do Tautapere, přičemž se po cestě stavíme u Monkey Islandu (=opičí ostrov), kde si uvaříme kávičku a pokračujeme dál, abychom zjistili informace o doporučovaném treku Hump Ridge v Tautapere. Leč tam se dozvíme, že za něj chtějí nehorázných 130$/osobu, protože se po cestě musí přespat ve 2 přehnaně luxusních chatkách se snídaní a se vším zařízením. Po dlouhém uvažování všech pro a proti se rozhodnem to hodit za hlavu a místo toho si slíbíme kajaky v Milfordu. Přespíme u nejdelšího zavěšeného mostu v Clifdenu na NZ, který se dostavěl v r.1899. Už sice neslouží, ale je pěknej, klene se přes 2.nejsilnější řeku na NZ, Waiau. Ráno se rozhodneme dobýt Clifdenské jeskyně, což je hodně dobrodružná záležitost, protože jsou přístupné pouze na vlastní nebezpečí, takže s čelovkama vyrazíme do podzemí krásných krápníkových zákoutí jeskyně, které jsou ovšem bohužel zneuctěné nápisy na stěnách i na samotných krápníkách!!!! Dokonce se někdo i v jednom koutě vydělal a zároveň tam nechal 3 prázdné flašky vodky, čímž nás znechutil na dlouho dopředu. Škoda toho místa, protože se v něm mimo jiné nachází svítící červíci zavěšení na nitkách s kapičkama. Opravdu zajímavá stvoření, na jednom konci jejich lesklého slizkého tělíčka je modré světýlko, takže když zhasneme čelovky, připadáme si jak pod oblohou s hvězdami...:-).
U nejhlubšího jezera na Zelí – Hauroko – si dáme obídek a vyšlápnem si na krásnou vyhlídku Fiordlandu – hory, ledovcová údolí, krásné počasí. Pak skočíme do jezera, dokonce uděláme i pár temp a brrr, šup ven a přesun do kempu u jezera Monowai se spoustou turistů, komárů a sandflies. A to tak, že se téměř nevyspíme, jak nás v autě otravují. Je to hotová noční můra to jejich (komáří) nervyderoucí vysokofrekvenční pištění!!! Doslova odkrvení se ráno vyhrabeme z auta a při cestě zpět jsme nuceni zastavit kvůli neobvyklé překážce – cca 1500 ovcí hnaných rangery přes most – jeden v roveru a 2.na krosce – pěkná podívaná, chudáčci ovce se smrtí v očích a rozšířenými nozdrami poslušně následují dav...Přes Lake Manapouri a město Te Anau ( kde si koupíme na druhý den výlet na kajacích, zmrzku a fish’n’chips)si vyberem kemp u jezera Gunn a zjistíme, že trek k jezeru Marian je díky sesuvům a lavinám zavřený, takže s nepořízenou jdeme spát, protože ráno vstáváme před pátou.
Další den se dá popsat jako NÁ-DHE-RA! Sice máme díky 3 předešlým slunečným dnům málo vodopádů, ale prostě Milford Soundu přímo z hladiny se nějaká pitomá výletní loďpřeplněná turisty, kteří jen mačkají čudlíky na foťákách, nemůže vůbec rovnat. Sice náš program Morning Glory je více než přemrštěně drahý (3x tolik než lodí), ale stojí to za to, protože při pádlování na double sea kajaku ve skupině 4 kajaků míjíme sealy, ganety, olbřímý kopce – třeba The Lion, The Elephant, z Cascade Peaku se nám přímo před očima s burácením sesune kamenná lavina. Vodopády Bowen a Stirling a vodopádky s duhou, nádherně čistou vodou a ranní brízou opírající se nám do obličejů, když vplouváme z fjordu Milford sound do Anita BayTasmanova moře. Tady nás vyzvedne water taxi a převeze po 5 hodinách zpět do přístavu. Ani jsme se té krásy nestihli skoro nabažit, ale začíná dost vedro a přeturistíno, takže se s tímhle, pro nás favoritním, místem rozloučíme a den ještě zakončíme 2,5hod výšlapem na Key Summit s krásnými výhledy třeba na Lake Marian, kam nám cesta byla upřena...
Z krásného kempu Henry Creek se vydáme na první část Kepler treku, který shledáme příliš profláklý na to, abychom ho šli celý, ačkoli máme výjimečně pěkně. Po celkem nudné a zdlouhavé části lesem se nám otevře nádherný výhled na jezero Te Anau (největší jezero na Jižním ostrově NZ) a velmi udržovaná chata Luxmore. Rozhodneme se dát si do nosu a vylezeme ještě na vrchol hory Luxmore. Cesta zpět už nám dává po pár hodinách docela na frak. 9,5 hod šlapání přes 33km horským terénem v nohách je znát. Padáme únavou a uznáváme, že tohle jsme i trochu přepískli...:-/. Další den po vydatném spánku se dojdeme podívat druhou stranou Keplerova treku k Dead Marshes (= Mrtvé močály z Pána prstenů) a tímto se rozloučíme s nádherami Fiordlandu.
V Queenstownu se vypereme, odblešíme, seškrábneme ze sebe stopy zážitků, zaplníme kručící břicha vynikajícím Fergburgrem (ač nejsme fanoušci hamburgerů a jiných falešných nechutností tohoto typu, tohle je prostě queenstownský nářez, který si tu nikdo nenechá ujít :-) – viz foto!). Pak se vydáme na další trek u Glenorchy, tentokrát 3-denní Caples-Greenstone trek – 50km, který vede převážně údolím kolem stejnojmených řek Greenstone a Caples a přes Mc Kellar Saddle. Přespíme ve dvou chatách Upper Caples a Mc Kellar Hut, kde potkáme skupinu příjemných kiváků, typujeme přes 50 (což je většina účastníků alpských NZtreků!!! Věkovou hranici velmi snižujeme my dva), a třeba taky týpka z Anglie, který učil v ČR 1993-6 angličtinu někde na severu :-). Jinak zážitky z treku se různí dle počasí – kdy, zejména 2.den, nám celý velmi hustě propršelo, což bylo fajn v tom, že se ukázalo množství krásných vodopádů hrnoucích se z hor kolem nás, leč my zrovna potřebovali přejít jedno horské sedlo - a to tedy bylo jak na vojenským cvičení. Vodopády tekly přesně naší cestičkou zrovna i s dost prudkým převýšením jak nahoru tak dolů; naše botky odolávaly - moje cca 2hod od začátku treku a Martinovy 3-4hod (Tomáši – reklamace tě nemine :-D). Po projití vodopády to bylo pouhé čvachty-čvacht a průchod močály nad kolena – no, to už si asi dovedete představit :-). Takže bohužel to hlavní, kvůli čemu jsme šli – výhled ze sedla na nádherné vrcholky a údolí - se nezdařilo, ale nevadí, byl to velmi osvěžující zážitek ;-)
Teď zase nějakou dobu budeme shromažďovat zážitky a až budou i s fotkama, zveřejníme zase další část :-)
19.2. Queenstown
Tak...čím začít? :-) Bylo toho hodně, takže příspěvky zveřejníme na etapy...
Od Mt.Cooku k Dunedinu
Z Cromwellu jsme tedy vyrazili dlouhou dráhu až do kempu White Horse Hill situovaného přímo v národním parku Mt. Cook/Aoraki, pršelo a foukalo a tak jsme si říkali, že to naše cestování fakt pěkně začíná :-(. Nicméně Zéland se ukázal jako typický ostrov a ráno se nám jakoby do podvědomí vtíralo...“ vykoukněte, šup, probuďte se...“ a tak jsme se probudili a vykoukli a byla to nádhera. Vymetená obloha nás vytáhla z postele a sluníčkem zalitá Mt. Sefton (3151m n. m.)se svým nádherně modrým ledovcem si přímo říkala o pár ranních fotek. Po snídani jsme se vydali na 3-hodinové stoupání (cca 1200m převýšení) k Mueller Hutu na hoře Mt.Oliver, odkud jsou nádherně vidět hlavní třítisícovky se svými ledovci a hlavně Mt.Cook (zpočátku jsme si tu krásnou horu jen fotili, jakože je jedna z „těch“ a zklamaně jsme si říkali, že Cook odsud asi vidět teda není, páč by to určitě někam napsali. No a když jsme slezli dolu, přečetli jsme si, že to je ten (!) Cook :-), pak dále třeba Mt.Footstool, Mt.Sefton a ledovce Mueller, Hudleston a Frind a prostě jsme se nakochali, co to dalo, a vydali jsem se zpátky na to šílený klesání. Z Kea Pointu jsme se ještě trochu víc přiblížili Mueller Glacieru a jeho jezeru a znechuceně z davů japonských turistů, kteří se vyhrnou z autobusu, vymydlení, voňaví a čistí a se supěním se po rovince vyšplhají 1km ke Kea Pointu, nasekají giga fotek a hluboce unaveni se pustí zpět do klimatizovaného azylu busu, se po jídle ubereme do spánku, celkem i zničení z toho našeho prvního výšlapu po 5 měsících fyzického nicnedělání. Druhý den se projdeme pouze po trase treku Hooker Valley s cílem u jeho ledovce a jezera a s výhledem na Mt. Cook. Trek je bohužel nenáročný, takže oblíbený turisty, ale lemuje divokou řeku a 2 zavěšené mosty, takže se nám taky líbí – na cestě zpět potkáme spolužáky z Kaplanu v Christchurch, haha, je to tu skoro jak na Václaváku, fakt.
Počasí se opět kazí, kvůli tomu, že odjíždíme, Mt. Cooku se bude stýskat ;-) a vyrazíme směrem do Timaru, kde si dáme v Thai restauraci akční menu a pokračujeme s provinilým svědomím, že tak utrácíme, přes Elephant Rocks (občas bizardní tvary pískovcových skal, vzniklé nejspíš působením větru, počasí, eroze, ...), do Oamaru, kde chceme vidět tučňáky modré. Akorátže bychom museli zaplatit 25$ na osobu, na což jsme se vybodli a pokračovali k Moeraki Boulders ( což jsou veliký kulatý balvany vzniklý tak, že se na jedno malé semínko čehokoli začalo nabalovat bahno, které následně tvrdlo a tvrdlo, až z toho byl „bahenní kámen“ = mudstone. Ten se vynořil na pláži díky vlnám, které pískové okolí boulderu omílalo, dokud ho samotného odhalilo, a teď spolu zápasí, kdo z koho, a bohužel je zřejmé, že vítězem bude moře, protože starší bouldery se už rozpadají ... Moc pěkná ranní procházka to byla. Odsud jsme se zastavili u Shag Pointu v zoufalé touze toho tučňáka spatřit v přirozených podmínkách. Opět nic...:-(. Takže frrrr Dunedin, kde si projdeme zajímavou Art Gallery a žasneme, s čím kolikrát ti umělci prorazili..:-). Čokoládovna, kterou jsme chtěli dobýt, taky nepremává, ochutnávka se dnes nekoná, páč je neděle, ale cena prohlídky se nemění, čímž hlavně mě (Zuzu) pěkně dopálí a vykašleme se tudíž na ně ... Od Dunedinu přejedeme po zajímavé pobřežní cestě až k albatrosí kolonii, zaplatíme nehorázných 30$/osobu/30min a celkem zklamaní jsme svědky 4hnízdících rodičů, z nichž jeden s kuřátkem. Jenomže nic jiného se neděje. Paní nám k tomu sice podává zajímavý výklad, ale to vše za okny observatoře, což, vím, je sice jen ku prospěchu samotného úžícího se druhu mořského ptáka s největším rozpětím křídel (3,2m) na světě, leč 30 babek je vskutku přeháňka. Čekali jsme aspoň těch 100 kousků, které nám slibovali všechny nápisy a stejně tak i paní průvodkyně. No nic, jedeme dál. Ale i přesto, albatros je neskutečně vznešený živočich s nádhernou hlavou a opravdovým rodičovským projevem... :-).
Catlins
Spíme už v Catlins u Cannibal Bay, neusíná se nám nejlíp, páč všude po cestě nápisy „NO CAMPING!“, ale na našem místě žádné takové nejsou (krom jednoho – Car thieves will take every chance you give them!), no, neusínalo se nejlíp, za bubnujícího deště -už od Dunedinu. Nicméně nás samotná pláž nijak moc nenadchne, možná je to tou včerejší neklidnou nocí, znáte to, když potřebujete spát a oči vám od sebe odskakují jak na pružince v očekávání rozzuřeného rangera zabušivšího na okýnko ..., leč nestalo se. Nugget Point opět bez tučňáků a s turisty :-(nicméně moc pěkný bod plný útesů, kormoránů, volavek, sealů. Jack’s Blowhole kus od Owaky na nás zapůsobí trochu mocněji. Jedná se o 55m hlubokou, 144m dlouhou a 68m širokou díru, ve které proudí moře, která je ale umístěná 200m daleko od moře!!! Takže koukáte do propasti na valící se mořské vlny a přitom nejste vůbec u moře ... Cestou narazíme na Spoonbill heron, nevím, jak se to přeloží do čj, je to prostě bílá volavka zapíchnutá do zálivu, rejdící svým dlouhým černým zobákem zakončeným lžičkou pod hladinou. Její křiklavě oranžové oči v černém obličeji po mě výhrůžně šlehnou, když vytáhnu foťák, že si musím zvěčnit to vtipné stvoření... No, pěkný...až na ty dešťové mraky, které sužují celé Catlins – a to dost, bojují tu s povodňemi, voda se občas valí i přes silnici, což jsme ještě nikde nezažili... Dokonce narazíme i na mrtvé ovce, které strhl mohutný proud „potůčků“ valících se, kam se podíváme, a vyplivl je až na pláži moře, kde vládne zrovna odliv :-(. Dorazíme do Tawanui campu a před spaním si dáme 2hod procházku po Catlins river walk (kterou šla Terýze tuším snad celou?), plná silver beeches, lišejníků, mechů a podivných zvuků...velmi zajímací les s hučící řekou pořád na doslech. Purakainui vodopády jsou pěkný, leč ne nádherný a neskutečný, jak hlásají letáky, které v Catlins hodně přehánějí. Ale les je pěknej a plný pater :-) Pokračujeme přes vesničku Papatowai, kde nám naši kamarádi Němci radili zastávku v Lost Gipsy’s Gallery. Rozhodně nelitujeme!!! Ten týpek, co všechny nápady vymyslel a vytvořil sám během 5 let, prostě zaslouží metál! Trapných 5$ vstup do jeho bizardního elektronicko-přírodně-vychytaného království nás na dlouhou dobu pobaví. Doporučujeme!!! Cathedral Caves fajn, za odlivu přístupné, opět plné turistů. V Café U Pískající žáby (Whistling Frog)si koupíme lístky na Stewart Island za 2 dny a jsme z toho velikého rozhodnutí úplně přepadlí..:-) Přes Mc Leans vodopápy dorazíme na Curio Bay, kde, konečně, po tolika planých pokusech , se staneme svědky divadelního představení tučňáka žlutookého přímo na pláži. Připluje vlna, objeví se hlavička a ocásek, chvíli se vznáší na hladině, čekuje stav, a pak šups...přistane na bříško na pláž, odteď velmi nemotorný...postaví se, odťapká kousek od vody a začne se čistit, česat, připravovat na další fázi po celodenním lovu – vydá se ke křoví u útesu, odkud ho v jeho posledních metrech zuřivě vítá šedivý opelichaný kraken, větší než je on sám :-D a nadává mu, kde se tak dlouho zdržel. Unavený rodič mu vysíleně vyvrhne večeři přímo do chřtánu a dalších 10 min, než si zaleze do křoví odpočinout, se snaží uniknout z kamene na kámen před chtivým dorostencem, který v této růstové fázi potřebuje víc potravy než samotný rodič. No, koukneme se na pár rituálů a večer v kempu narazíme na další ohrožený druh živočicha – sea lion, rozvalující se na místě pro kempování. Tolik Catlins.
Rakiura alias Stewart Island
Než vyrazíme do divočiny nejjižnějšího Novozélandského ostrova, musíme ze sebe sloupat špínu v bazénu (hurááá, teplá sprcháááá :-D) a nakoupit potřebné. V Bluffu přespíme u přístavu za deště až téměř vichřice, sbalení do protidešťových pytlů a vybavení protibahenními návleky usínáme.
Ráno stále fučí, prší, nálada nic moc, chystáme se na 6-denní trek po ostrově s hlavním cílem – uvidět kiviho! Trajekt houpe jako prase, lidi kolem nás vytahují blicí pytlíky..., ale za tu cenu to i bylo vzrůšo jako na horský dráze..:-) Slečna v DOCu nám ukazuje fotky z našeho naplánovaného úseku cesty – lidi se tam brodí po pás v bahně nebo ve vodě...hm, vyměkneme a zkrátíme naše plány na 3–denní variantu, abychom se tomuhle úseku vyhnuli. Posléze ale litujeme, protože tak hrozný to samozřejmě není, v těhle infocentrech se snaží schválně lidi strašit, aby je pak nemuseli zachraňovat, což chápu. Lidi by byli schopni tam jít téměř v žabkách. Ale my máme taky štěstí na počasí, už neprší, bahno vysychá, ale my jsme přesto rádi za impregnaci a návleky, je tu bahna dost, ale ne po pás. Spíme dvakrát v chatkách, jdeme okruh, který si prodloužíme o jednu chatu hlavního velikého severně-západního okruhu, nelitujeme, protože tam narazíme na 3mladý rybáře, kteří nám uprostřed divočiny připraví čerstvé fish ’n‘ chips v chatě na břehu moře na krásný písečný pláži..., no moc příjemný. Treky na Stewartu se dají charakterizovat takto : bláto, les, buš, bláto, Robin (černobílý ptáček, který nás pronásleduje v našem plahočení), bláto, sandflies, občas výhled na pláž s ostrůvky, lesní holub, kopečky nahoru a zase dolů, bahno, občas kivi (kterého lidi kolem nás normálně potkávali na treku, téměř slepý a hluchý je schopen do vás na cestě narazit, haha; leč my takové štěstí bohužel neměli...:-( ). Ale konečně tam nejsou skoro lidi, dýchneme si opravdové divočiny s nejrůznějšími zvuky ptáků, které se dají zaměnit s mobilním vyzváněním!!!. Zpět do města dorazíme v předstihu, takže si dáme kafe a pak už pápá Stewarte, bylo to tu zajímavé!!! Začíná pršet, pouštíme se na horskou – mořskou dráhu podruhé.
Pokračování úseku od Milford Sound příště...:-)
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
