září 2010
Jaro je tu!
Kdyby během dne sem tam nezafoukal ledový "jižák" dalo by se říct, že je tu téměř léto. Ráno vycházím ve svetříku a je mi krásně, vpoledne se ze školy vracím zpocená. Co mě taky dostává, je fakt, že ženský rázují do práce v kostýmkách a na nohách mají Adidasky nebo jiný sportovní boty a přes rameno tašku s lodičkama. Martin to má ovšem jinak, páč do školy jde navlíknutej, aby mu odpoledne díky jižáku nebyla zima. Jojo, rozdílné je zdejší počasí...
Zdejší životní styl nás inspiroval k sepsání pár věcí, které jsou tu opravdu "nohama vzhůru" a které jsem tu po pár dnech vypozorovali
1. jezdí se tu samozřejmě vlevo; 2. na křižovatce, chci-li odbočit vlevo, přednost má ten z protisměru, co to má dál do té ulice, tzn., že musím počkat, až překoná vzdálenost přes křižovatku a pak teprv můžu odbočit; 3. na kruháči nejprve blikám podle toho, kam budu odbočovat, jakobych byla na křižovatce, pak teprve těsně u výjezdu bliknu vlevo; 4. vypínače jsou velikosti asi 1x2cm, takže ve tmě se výborně hledají, obzvlášť když nejsou umístěny přímo u vchodových dveří, ale např.v naší chodbě až v půlce ; 5. zamyká se na opačnou stranu (jako ve Švédsku), tzn. od zámku; 6. když je zima, chodí se tu v žabkách a kraťasech, často taky bosky, a když je vedro, znamená to povel pro ženský - navlíknout kozačky, tlustý punčochy a šálu; 7. pojízdné košíky v obchodech nemají otočný zadní kolečka!!! Tudíž se s nimi vynikajícně manévruje... 8. Použité nádobí se odkládá do skříně rovnou, ten, kdo si ho chce půjčit po mně, si ho přece musí logicky umýt, ne? 9. Dopisy a pohledy nadepisují vlevo a do desetice 10. nemají mezi červenou a zelenou na semaforech oranžovou (při rozjezdu).
Myslím. že jsem stopro na něco zapomněla, bude to nejspíš tím, že jsme si na to zvykli, nebo nám to přijde lépe vyřešený než u nás v Čechách. (Což např. mě přijde v případě bodu č.3, nedá se to ovšem tvrdit o č.8 )
Obcházím agentury, objíždíme obchody a město, zda-li se nám něco nenaskytne k práci. Všichni nám radí, ať vytrváme, ale že teď, v měsíci, kdy bylo zemětřesení, je těžký najít job. Nicméně nevěšte hlavy, něco najdete. A nic...a nic...Soused Kiwák si teda u mě objedná masáž zad, tak po dlouhé době opět masíruji, za 25 min mi dá 30$, což není věru špatné , ale bohužel, zatím jsem nesplašila centrum, kde by se masírovalo o víkendu...
Jednou se procházíme po náměstí a změrčíme Ivču (jedna z našich známých Čechů), jak šůruje stoly před jednou kavárnou. Zeptám se, jestli by tam náhodou nepotřebovali pomoc, dají mi aplikační dotazník, jako je to tu zvykem, a pak nezbývá než doufat. Týpek se mi ozve za týden, jestli bych přišla na interview, jasněže přišla! Otázky děs - typu: Co tě vedlo k tomu, zažádat o práci u Starbucks? (- jméno kavárny) Jaké dovednosti ti práci pro Starbucks přinese? Měla jsi někdy problém na pracovišti? Jak jsi ho řešila? Jak jsi řešila problém tvých spolupracovníků? Jak na tvé řešení koukal šéf? atd.atd....prostě děs...No a v pondělí že mi dají vědět, páč mají více zájemců. Hmmm, tak čekám a čekám a dočkám se! Ve čtvrtek (zítra) tam mám jít podepsat smlouvu !!! Ale myslím, že to bude opravdu hodně náročný, páč je to přímo na hlavním náměstí a dveře se tam netrhnou. No, uvidíme.
Oliver, syn Jane (naší domácí), kterej přes Tere sliboval práci Martinovi, neodpovídá, prý je děsně zaneprázdněnej, říká Jane. Snad Martinovi taky něco seženem...
Minulý víkend (27.9.) jsme vyjeli s českýma klukama 40km za město na Magnet Bay a pak na Te Oka Bay. Nádherný výhledy nás dostávaly, Banks Peninsula dostává od oceánu zabrat. Kluci surfovali a my jim záviděli (teda já ). Tak mi půjčili starej velkej neopren s dírou na koleni, ploutve o velikosti 9 a bodyboard, abych si zkusila sjet vlnu, že to tak dělaj malý děti a naučej se pohybovat ve vlnách, než jdou na surf. Tak jo, jdem na to. Neopren mi byl sice trochu větší, ale hurá do vody. Ve fotogalerii se můžete pokochat mým "lachtanem", pro Martina to muselo být k popukání. Nicméně první styk té ledové, cca 10°C, vody s mými prsty u nohou způsobilo, že jsem je od první sekundy téměř necítila. Celkem jsem tam vydržela 2 krát asi tak 4minuty. Uf, radši si počkám na léto! Když totiž neopren nesedí, je to jak kdyby ho člověk skoro neměl. Ale nebylo to špatný! Pak jedem na Taylor's Beach a Sumner. Celý den nádherně, neděle se moc povedla.
V sobotu 2.10. hrajeme beach volejbal ve Spenser Parku, konečně nějaký pohyb, mě teda aspoň další den bolí celý tělo. U parku je malá zoo, tak kouknem na nějaký zvířata, papouchy a králíky. V lese u parku jsou výborný vysoký lanový překážky. Až začnem vydělávat, rozhodně sem musíme zajet!
Večer jsem pozvaní na grilovačku ke známým z Čech, tak koupím lilek a rajčata a upeču pekáč brambor s tymiánem. Od pána vegetariána, co vlastní dům s grilem, vyfasuju tymián do zahrádky Jane. Ochutnáme zdejší víno - ble a fuj, bohužel. Tady se víno dělá prý víceméně průmyslově, kam se na nás hrabou!
Viděli jsme Yettiho!!! Teda samozřejmě Škodovku a to v bílém!!! A pak teda ještě Superba a Octavii. Martin začíná být po měsíci na Zélandu trošku spokojenej, jen ta Fabie a Jawa mu chybí ke štěstí!!!
...Školní...
A máme za sebou první dva školní týdny. Dojmy?
Martin, první týden. Jsem ve třídě se samejma Arabáčema, který dělaj pořád jen bordel, vykřikujou a neuměj pořádně číst. pěkně mě s.... Pořád si s nima musím plácat, jakože na pozdrav, (asi z něj maj respekt, je mezi nima jak Empire State Building, oni všichni max 170cm, haha, snad ho nebudou chtít sestřelit; pozn. autora), no prostě mazec, hochu, navíc všichni studujou letecký navigátory, hmmm... ale jinak to stojí za h...o. Jo a taky se mě jeden ptal, jestli jsem ženatej.
Zuzka, první týden. První den při vstupu na akademickou půdu na mě první člověk hned spustí, že musím být z Czech Republic, že mě zná...Když mu odpovím, že mě asi ne, ale možná mou sestru, je to doma. "Vy jste ale úplně stejný!...bla bla bla..." Hned mě naviguje do správný místnosti. Tam mě hned vítá sympatická Nicola, že musím být Terezy sestra, že to snad není ani možný, jak máme stejný nejen obličeje, ale i gesta a mluvu...uf... Jsem ve třídě se samejma Korejcema. Čupr lidi, milí, vřelí, pořád dělají "Hmmmmmm", přičemž v půlce Hmmmmmm vysoce stoupne melodie jejich hlasu a vyjadřují tak údiv, což je reakce téměř na všechno, co řeknu. Zajímavé! Leč trpí bohužel šílenou výslovností a komunikační neschopností, hmmm, doufám, že to od nich nepochytím
. Narozdíl ode mě mají ale v gramatice o dost víc jasno a hlavně totální přehled ve slovíčkách, který si kdyžtak bleskově (VŠICHNI!) vyhledají v elektronickým slovníku, ach jo. Radši svůj kapesní slovníček ani nevytahuju z báglu, občas něco naťukám do slovníku v mobilu... Nicméně mi přijde, že toho zas tolik první týden neproberem,tak v pátek zajdu za ředitelem studií, jestli bych mohla zkusit CAE přípravu.
Martin, druhý týden. Ty jo, za mnou přišla týčr, že mám jít od pondělí do Intermediate, to jsem teda zvědavej, fakt, jsem nekváknul teď, natož vo levl vejš... No, tak tomu ale vůbec nerozumim, sedím vedle Číňana, co vypadá jak sumo, pořád na mě čumí a dneska mi řekl, že mám nice face!!! Jo a o přestávce se do třídy nahrnulo hejno Žaponek a začly mi mávat na přivítanou a seznamovat se se mnou, třást mi pravicí a pak mi řekly, že jsem very handsome! ( asi si na ně budu muset posvítit!!! jim dám "ógoši" a "kesagatame" aby zapomněly na handsome Martin from Čeka; pozn. autora ). A taky se mě všichni furt ptaj, kolik měřim, bože, to je fakt divný...( Nicméně ke konci týdne dává řeč s jeho učitelkou, která se ho ptá, jak se ve třídě cítí, že mu doporučuje, aby tam zůstal, že ho to aspoň posune. Martin trochu -konečně- pookřává!)
Zuzka, druhý týden. Hm, po dvou dnech se zas pokorně vracím do FCE, páč mezi těmito dvěma stupni je veeeelkej rozdíl a mně chybí slovíčka. Takhle je to prostě lepší, aspoň si udělám jasno v gramatice od píky. Korejci mě vítají, vypadají, že jsou rádi, že jsem jim tam tu šikmookou krev trochu zředila . Tolik o škole.
O víkendu uděláme výlet na Sumner Beach podruhé a to i s malým výšlapem na útesy nad pláží. Mají tam být hnízdiště spousty druhů ptáků, ale krom racků a potápek narazíme akorát na nemocnýho lachtánka, teda asi prej lachtanici (dle Maorky stojící opodál), která se sem asi zatoulala a odpočívá na šutrech mezi surfařema. Oba trochu nastydneme, ale už je to dobrý. Peču svůj první chleba.
Další víkend v sobotu následuje výlet na druhou pláž, a to v New Brightonu, s výhledem na Pacifik, surfaře a vlny přímo z knihovny s Wifi free. Bezva výlet, až na to, že mi spadne foťák do písku, když mi ho při samospoušti sfoukne vítr. Od tý doby se mi nezavírá při vypnutí a vržou mi v objektivu kamínky, supr. V neděli razíme na jih Christchurch za kopečkama a projdeme pár značených treků s výhledem na zasněžené pohoří a na druhé straně záliv s ostrůvkama. No, ne že by to za ten výhled nestálo , jen ta krytka pitomá mi kalí trochu radost...
Tuto sobotu se ale opravdu vydáme nejspíš za město hledat job, páč penízky kvapem tečou a prostě už to musí bejt, no...
Týden první...
Tak a je to tady! Ještě v Praze, od 5:30 ráno podezřele všechno stíháme, začátek se nám jeví zvláštně bezproblémově, v krajině břišní pouze pocit šimravé nejistoty...
Ovšem už ve žlutém busu do Vídně přijde již všem určitě známá jobovka. Řítíme se přímo do epicentra zemětřesení! "Město Christchurch zdemolováno!" Hlásají titulky na internetu. "Lidi ztratili střechu nad hlavou, spí na ulici, nesmí se pít voda, neboť je kontaminovaná, elektřina nepremává..." a jakoby mimochodem, úplně dole zmíní, že o život nikdo nepřišel, že dva lidé středního věku jsou pro lehčí zranění v nemocnici, jakoby tahle informace nebyla vůbec důležitá!!! Lituju ty chudáky novináře, kteří tímto přišli o veškerou senzaci!
Tato zpráva námi zamává, ovšem mě ani na vteřinu nenapadne, že bych se toho druhého konce Země měla vzdát. Jediné, co pro klid duše udělám je, že v Brně zavolám naší roomfinder Jane, jestli její dům nespadl, či jestli se jí něco nestalo, a jak že to v Christchurch vypadá. Jane mě naprosto uklidní, její dům se jen trochu otřásl, všechno v pohodě, pár domů přišlo o komín nebo plot, nejvíc utrpěly staré stavby...a kdy že to přijedete? Vyzvednu vás na letišti .
Uf, takový slova jsme potřebovali slyšet k tomu, abychom drastické scénáře rázem nebrali vážně a neměli z toho noční můry. Díky Jane!
Všechny lety proběhly v naprostý pohodě, všechno jsme v klidu našli a stihli, jediný, co si budem asi fakt pamatovat bylo korejské jídlo - very strange! V Aucklandu nás Jane hned pozná a hodí nás domů. Nastala drobná změna - v našem pokoji bydlí nějací Arabové, kteří mají od své vlády placený výlet mimo Christchurch kvůli zemetřesení!!! Mazec, co? Takže 4 dny musíme přežít v takový malý vězeňský ledový špeluňce (kde se kouří od pusy) než přijedou a odstěhujou se.
Jdeme si koupit něco málo k zahnání hladu, hm...chleba ani voda není, lidi dělaj asi zásoby . Padnem do ledový postele a v mžiku chrníme...
Asi třikrát za noc nás vzbudí zemětřesení, to nejsilnější cca 5,3 RŠ, hmmm, mít jistotu, že nám nespadne na hlavu střecha, tak je to celkem i zajímací pocit...takhle se ale trochu i leknem, no .
Druhý, třetí den a část čtvrtka věnujeme pochůzkám po městě, trochu se seznamujeme s okolím, zařizujeme vše potřebné. Máme kapku složitější situaci vzhledem k tomu, že centrum je obehnané vojáky, kteří ho střeží z bezpečnostních důvodů, a my si tudíž nemůžeme zařídit všechno hned. Na dveřích domů v nejvíc postižené oblasti můžeme vidět tři druhy zpráv z inspekcí - zelená znamená - v pohodě, nic se tu víceméně nestalo, žlutá znamená - trochu něco nepremává, určité následky jsou znát, lze opravit, no a pak červená, noční můra všech majitelů domů, znamená - určeno k demolici. Bohužel to nejvíc odnesly staré domy převážně z cihel, tudíž hlavně památky, kostely a pomníky. V těchto dnech probíhají demolice nejpostiženějších stavení, v centru je omezena doprava.
V domě u Jane bydlí samozřejmě dva Češi - Katka a Ondra, pravidelně sem za nimi jezdí na návštěvu dalších asi 5 Čechů, tenhle národ je prostě všude! Katka nás vyveze autem, aby nám ukázala, jak se tu vlastně jezdí. Je to totiž mazec, ta levá strana...Zařídíme si vše ohledně auta a vyrazíme na menší objížďku města, abychom dobili baterku. Ještěže prší, páč oba v jednom kuse místo blinkru stíráme .
V pátek se konečně odpoledne udělá hezky a my se tudíž rozhodnem auto protáhnout ještě víc a zamíříme do cca 80km vzdáleného městečka Akaroa. No jo, ti, kdož to teď čtete a kdož jste tu už byli ( a že vás je, já vím ), se teď určitě zahledíte kamsi doblba a představíte si, jak se vám otevřel ten nádhernej pohled dolů na blankytně modrý záliv hned po té, co váš koráb vysupěl serpentýnama do trávou zarostlých kopců posetých kulatýma věčně se krmícíma ovečkama a strakatýma kravkama... Jojo, ten výhled (viz úvodní foto)stál za to!!!
Městečko si projdeme a vyzkoušíme Kepínama tolik opěvované Fish and Chips...hm...nooo...radím se s Martinem o tom, jak nazvat dojem ze spořádané porce obalované ryby smažené, obalovaného párku na špejli (!!!) a velkých hranolků smažených - Martin říká - asi tak, jako když spolkneš kuličku rtuti, prostě těžko v žaludku. Proboha, jakto, že ty lidi ještě žijou? Tady to do sebe soukají všechny věkové kategorie, zapíjí to Coca-colou a 2m2 zbylého omaštěného papíru rvou do košů všude po ulicích...uf, to je mazec! Příště Fish'n'chips možná na rozloučenou před návratem do ČR . No, možná ještě dáme šanci Chicken'n'chips
.
V sobotu jedou kluci Češi na Sumner Beach surfovat, hmmm, jedem se tam podívat, třeba si to taky někdy vyzkoušíme! Pláž je krásná, i když ve městě, sluníčko taky na chvíli vyleze, procházíme se po písečné pláži bosky, je to fajn...určitě to surfování musíme někdy zkusit!