..Nohama vZhůru..

27.10.

     Martin trpí při anglině, Malej Ďábel mu vyloženě pije krev. "Klasickej nudnej učitel, to je děsný!!!" Říká pořád...Já si ale myslím, že jedině tenhle přístup ho pořádně donutí se připravovat, ač je to sebevětší vopruz a nuda, aspoň to má trochu řád. Každodenní dvě A4 -ky úkolů mu však velmi nezávidím .

      Sehnat práci pro chlapa na víkend je opravdu tvrdý oříšek. Vzhledem k tomu, že tu budeme už jen měsíc a půl, postupně to hledání vzdáváme, doufajíc v lepší budoucnost na sadech ( aspoň pro Martina).

     Já jsem v pátek 15.10. poprvé stála za barem, vystresovaná na největší míru. Jestli někdy někoho uslyším prohlašovat, že povolání barista (ve Starbucksu) je hračka, vlastnoručně mu vyříznu jazyk, protože NENÍ! Obzvlášť pak v cizím jazyce, který jsem myslela, že celkem obstojně ovládám...hm, jedná-li se o zélandský přízvuk, cítím veeeeelmi značné nedostatky, neustále se ptám, co že to zákazník říkal, a mé sebevědomí, nabyté ve třídě plné Korejců, mizí a mizí . Nicméně kolegové jsou mi nápomocní, snaží se zahlazovat moje sekance a pohár jejich trpělivosti zdá se být prozatím bezedný (anebo to úspěšně hrajou). Ne tak ovšem bohužel všech zákazníků. Jedna paní poté, co se jí potřetí (díky plné kavárně, hluku od mlýnků kávy ji vůbec neslyším, mele si tam něco pod vousy - opravdu je má - a nepomůže mi v nejmenším) zeptám, co že si to přála, vyjede na mě - najednou to jde mluvit hlasitě - že chce OBYČEJNÝ KELÍMEK VODY, což mě totálně rozhodí, páč netuším, jestli jí ho vůbec můžu dát vzhledem k možné kontaminované vodě po zemětřesení, což samozřejmě už dávno není aktuální, nicméně na paní udělám dojem totálního dementa, který ani neumí natočit vodu. Většina lidí je ale chápavá a ptá se mě, odkud jsem a co tu dělám, občas mi někdo dokonce řekne, že odvádím dobrou práci, což po té ledové vousaté sprše vyloženě zahřeje. Jen je to fakt mazec si všechno zapamatovat, mají tu asi 50 různých obměn kávy, sirupů, posypů, pěn, šlehaček, mlík - sojové, polotučné, nízkotučné, půl na půl, plnotučné... velikostí kelímků, to take away, to drink here, k tomu zákusky, balený i čerstvý, různé druhy zákaznických slev, vše ukryto pod nesmyslnými zkratkami (typu MO/CRM pro čokoládové frapucchino) a nápisy na touch-screen kase, takže trvá samozřejmě věky, než vyhledám požadavek a mezitím zapomenu, co zákazník chtěl, ach jo. Ale můžu být ráda, že za ten víkend (17hod)vydělám aspoň skoro na celý nájem pro oba. Čím ale mojí přísně vyhlížející Číňanku supervisorku Hanu dostanu, je mé umění uklízet. Zhodnotí mé dílo jako VERY clean (velmi čisté), very nice (velmi pěkné) a že jsem very strong (velmi silná), když odtahám při zavíračce všechny těžké židle a stoly dřív, než mi stihne dojít pomoct. Práce je tam ale pořád hodně, takže se opravdu nemám čas ani na minutku nudit, můžu mít kolik kafí denně chci zadarmo, když zavírám, což jsem zatím zavírala vždycky, rozebereme si vždycky zbylé zákusky a máme aspoň s Martinem snídani a někdy i večeři. Mám 20%tní slevenku i do Pizza Hut a KFC. Takže se rozhodnu, že to tu vydržím (ne že bychom tam někdy šli, ale aspoň pro pocit). Bohužel ale na procesu dělání kávy si velmi potrpí a nejdřív musím zvládat všechno kolem, než mě k tomu pustí, takže si myslím, že dřív odsud odejdu, než si v kavárně udělám jedinou kávičku.

     V pátek po práci vyrazíme poprvé do nočního města, protože Káti bývalý kolega z práce, Kiwák, má koncert zadarmo v jednom ze zdejších barů. Tak to okoukneme, je to tedy mazec - něco jako elektropunk, lidi velmi zajímavých outlooků, no, docela se bavíme . Pár songů se nám ale moc líbí. Prý byl se svou kapelou i v ČR! Po něm následuje přiblblý DJ s ještě přiblbější hudbou a s velmi směšnými pohyby, že musím odejít, aby si nevšiml, jak se mu musíme smát ...

     Tento víkend byl Marťas s Káťou a Ríšou na koncertě Band Together, zatímco já se potila v práci (). Koncert byl věnován lidem žijícím v Canterburry, kteří si prožili opakovaná zemětřesení. Takže vstup zdarma, x desítek tisíc lidí (prý 100 000, což je podezřele velké číslo), nejlepší kapely Zélandu. Martinovi se to moc líbilo, ale nepodařilo se mi ho zatím přesvědčit, aby sem o tom napsal odstavec, stejně jako o tom, že si v pondělí (což byl zdejší svátek Labour Day) zkusil sjet vlnu na bodyboardu a přismahl si při tom nos  a zbavil se rýmy, haha.

11.10.

Podepsala jsem pracovní smlouvu, uf, konečně! Dostala jsem barmanskou zástěru, hromadu skript a dotazníků, co jsem v životě neviděla!!! Strávila jsem 4 hod v práci vyplňováním otázek typu: Jak umýváte podlahu? K čemu a jak se používá mop? Jak si poradíte s velkou louží, která se objeví na podlaze pracoviště? Jak pomůžete kolegovi, který má na těle popáleniny 3. stupně? 2. stupně? 1. stupně? Jak postupujete při povodni? Požáru? Zemětřesení? Co uděláte, dostanete-li žloutenku typu A?...bla bla bla...Bylo toho asi 20 stran A4, no, říkám si, že nadělaj děsný caviky, fakt...na to, že v tý práci budu dva měsíce...Tento pátek (15.10.) bych měla jít na zaučování. To je děs, jak to tu děsně dlouho trvá, než si člověk něco vydělá...ale sranda to s tím kafem nebude (jako v Celetný)!

      Agentury na práci pro Martina se stále neozývají.... Oliver taky ne.

      V pátek přijeli Češi, Ivča se Zámkem, s Ivčou se občas budu potkávat v práci. Doporučí nám místo na výlet, Kaikoura, cca 180km severně odsud. Vzhledem k tomu, že víkendy budu mít pracovní až do prosince, chtěla bych se někam podívat. Ráno ovšem kazí naše plány - po 14 dnech začne být "konečně" hnusně, ach jo. Nakonec se rozhodnem jet, třeba o 200km dál bude lépěji.

      Bohužel, není. Cca po 50km se k hustým mračnům přidá velmi nepříjemný déšť, takže strávíme 4 hod v autě na pláži, doufajíc v obrat k lepšímu. Pak se dojedem  podívat přes město na lachtany, kteří se vyvalují, co jim síly stačí, a malou procházkou na útesy to završíme. Spíme v autě - poprvé na Zélandu - na pláži za městem, u kolejí, což nám v noci způsobí málem infarkt kvůli silnému pocitu, že se na nás řítí vlak.

     Druhý den v neděli je líp, občas dokonce i vedro, vychytáme odliv a vydáme se na delší procházku po pobřeží, kam jsme včera odpoledne kvůli přílivu nemohli - je to mazec nenarazit na rozzuřeného lachtana, který se skrývá na nejméně očekávaných místech a snadno může splynout s kládou nebo za ní být lehko považován. Mořské dno totiž občas pekelně klouže kvůli řasám a chaluhám, takže člověk musí koukat pořád pod nohy, aby se nerozplácl na ostrých kamenech, a lehce takovou hnědou "kládu" přehlídne. Hledáme rozmanitý mušličky, kocháme se výhledem na oceán, vyplašíme pár neznámých ptáků a asi milión racků. Bohužel ale velrybu nespatříme. Nejsou teda moc podmínky, ale taky je to dost drahý (150$/výlet lodí). Až si vyděláme a budem cestovat, ještě bych se sem mrkla a klidně za to ty peníze dala. 

      Neviděli jsme velrybu, tak si aspoň dáme rybu - jedno je warehou s rýží a salátem a to druhý uzený si nevzpomínám (něco blue....) , ale je to výborný, což je důležitý. Kaikoura je vyhlášené místo pro fajnšmekry a milovníky langust a jiných mořských desetinožců a pak taky mlžů. Jenže jedna čerstvá langusta stojí 45$, takže si to taky nechám na jindy. Ale slibuju, pokud se sem ještě podívám, langustu a velrybu si dám! Což Martin rozhodně ne, ani neví, oč přichází  .

      Cesta do Christchurch pěkně uteče a doma nás čeká Janina party - teda resp. její syn má 16tiny, tak Jane nakoupí zmrzlinu, fish'n'chips, pití a půjčí zélandský maorský film a pozve všechny její četný nájemníky. Takže jsou tu Arabové, Argentinci, Zélanďani, Češi, Litevec, Němec, Japonka. To, že se tam ten její nevděčnej synáček objeví akorát pro chipsy a zmizí hrát si hry na kompu, radši nekomentujeme.... Film je ale sranda, po něm šup do postele!